Geologie, reliéf a krajina
- v pestrém reliéfu převládá zvlněná krajina střídajících se nížin a hornatin, východ regionu je rovinatý; klíčovou roli v utváření reliéfu sehrálo čtvrtohorní zalednění
Průměrná nadmořská výška je ze světadílů druhá nejnižší (290 m n. m.); polovinu rozlohy tvoří nížiny.
- nejnižším místem je hladina Kaspického moře (-28 m), někdy též ústí Volhy do Kaspického moře
- nejvyšším bodem je Mont Blanc (4 807m n.m.)
- horizontální členitost je největší ze všech světadílů, poloostrovy a ostrovy tvoří třetinu rozlohy
DESKOVÁ TEKTONIKA
- Evropa leží na rozsáhlé kontinentální Euroasijské litosférické desce
- od jihu se pod ní podsouvá rychlostí 10 mm/rok Africká deska; v centrálním a východním Středomoří se rozlišují i menší desky: Jaderská, Egejská a Anatolská; kolizi desek doprovázejí častá zemětřesení a zejména v Itálii i aktivní vulkanismus
- na západě Euroasijská deska sousedí se Severoamerickou; rozhraní je divergentní, tvoří Středoatlantský hřbet; desky se od sebe vzdalují rychlostí 10 až 20 mm/rok; pohyb doprovází zemětřesení, výlevy láv a vznik nové oceánské kůry; na Islandu vystupuje Středoatlantský hřbet nad hladinu oceánu, východ ostrova leží na Eurasijské a západ na Severoamerické desce
GEOLOGICKÝ VÝVOJ
- jádro Evropy tvoří východoevropská platforma; prekambrické horniny staré až 3 mld. let vystupují na povrch v oblastech Baltského štítu (Švédsko, Finsko, sz. Ruska) a Ukrajinského štítu (západ Ukrajiny); na ostatním území jsou staré horniny překryty vrstvami sedimentů
- na okraje platformy byla v dalším vývoji nasunuta vrásná pohoří
- ve starších prvohorách byla při kaledonském vrásnění vyvrásněna pohoří na Britských ostrovech, Skandinávii a Špicberkách
- v mladších prvohorách při variském (hercynském) vrásnění vznikla pohoří západní a střední Evropy (špan. Meseta, Francouzské středohoří, Vogézy, Jura, Český masiv aj.) a také Ural
- ve druhohorách zarovnávání povrchu (denudace), mořské transgrese (např. i v Českém masivu), sedimentace (vznik vápenců, křídy, pískovců)
- na přelomu druhohor a třetihor proběhlo alpínsko-himálajské vrásnění vyvolané kolizí Eurasijské a Africké desky; z mořského dna vyvrásněny Alpy, Karpaty a pohoří v jižní Evropě (Pyreneje, Apeniny, Dinárské hory aj.); ve staré Evropě došlo ke vzniku zlomů, podél nich k poklesům a zdvihům i k výlevům láv (Francouzské středohoří, Eifel aj.); kolize desek pokračuje dodnes, seismicky a vulkanicky aktivní zůstala především jižní Evropa
Dnešní ráz krajiny dotvořilo čtvrtohorní zalednění; před 20 tis. lety pokrýval ledovec severní polovinu Evropy až na sever Česka.
- horské zalednění bylo nejrozsáhlejší v Alpách a Pyrenejích, menší ledovce byly např. na Šumavě, na Balkáně nebo na Korsice; v krajině zůstaly jezerní plošiny, morénové valy, kary, ledovcová údolí (trogy, fjordy) aj.
POVRCH
- 61 % území tvoří roviny, nížiny a náhorní plošiny, 25 % vrásná pohoří a13 % staré štíty
- nížiny do 200 m n. m. tvoří polovinu Evropy; většinou jsou výsledkem činnosti ledovce; největší je Východoevropská rovina; od ní pokračuje pásmo nížin podél pobřeží Baltského a Severního moře (Baltská, Středopolská, Severoněmecká, Francouzská); v tektonických pánvích leží Velká uherská nížina (Velká dunajská kotlina) nebo Pádská nížina; v jižní Evropě jsou nížiny většinou menší, kolem řek, pobřeží jsou skalnatá a strmá
- kaledonská a variská (hercynská) pohoří se označují jako stará; jsou nižší se zaoblenými vrcholky nebo vrcholovými plošinami (vyzdvižené zarovnané povrchy, např. Skandinávské pohoří)
- alpínská pohoří označovaná jako pohoří mladá, jsou vyšší s velkými výškovými rozdíly a ostrými štíty; jen 1,5 % území Evropy tvoří pohoří nad 2 000 m n.m.
- nejvyšším pohořím jsou Alpy (Mont Blanc 4 807 m n. m.), jako jediné mají čtyřtisícové vrcholky; příkrovové pohoří se složitou stavbou, centrální pásmo krystalické, na severu a jihu vápencová pohoří
- nejvyšším pohořím jsou Pyreneje, užší a kratší (Pico de Aneto 3 404 m n.m.)
- nejdelším pohořím je Ural (2 300 km), probíhá poledníkovými směrem; ve směru západ–východ se střídají hřbety a údolí
- sopečný Island – země ohně a ledu; štítové i liniové sopky, výrony horkých plynů, gejzíry, zemětřesení; na sopkách štítové ledovce
PŘÍRODNÍ RIZIKA
- zemětřesení – nejčastěji na Islandu, v Itálii, na Balkáně a východním Středomoří; v r. 2016 v italském Amatrice 297 a v r. 2009 v L’Aquila 295 obětí zemětřesení; na ostatním území výjimečná a většinou slabá; v důlních oblastech častá antropogenní zemětřesení
- vulkanismus – hlavně na Islandu, např. sopky Krafla, Katla, Eyafjallajökull; nebezpečné erupce zaledněných sopek, způsobují rozsáhlé povodně; v Itálii největším nebezpečím stratovulkány Vesuv a na Sicílii Etna; výbuch Vesuvu v r. 79 pohřbil Pompeje; v Řecku Théra (Santorini)
- sesuvy – riziko velmi rozšířené, nejčastější v horách; ke vzniku přispívá i člověk (odlesňování, silnice na úpatí svahů apod.)
- laviny – každoročně desítky obětí; v zimě a na jaře; nejčastěji v Alpách; nejhorší zima 1950/51 – jen v Rakousku a Švýcarsku 265 mrtvých
Zdroj: Geologie, reliéf a krajina. Dnešní svět: Evropa. Praha: TERRA-KLUB, 2018, 2017/2018(4), 6. ISSN 1801-4119.