Izrael a Palestina - nenávist bez konce

    Blízký a Střední východ, nebo chcete-li jihozápadní Asii, politologové svorně označují za zónu nestability či přímo krize. Bez zpravodajství o zdejších konfliktech se neobejde snad žádné médium. Centrem zájmu zůstává izraelsko-palestinská oblast. V zásadě jde o obtíže soužití dvou etnicky i nábožensky odlišných společenství na relativně malém území. Jejich střety však nabyly angažováním okolních států i vzdálených mocností rázu konfliktu globálního významu. Ten trápí svět již několik desetiletí, jednání střídají další kola násilí. Navzdory zábleskům naděje se mír příliš nepřiblížil. Uspořádání vztahů židovského Izraele a arabské Palestiny, ovlivňující situaci v celé širší oblasti jihozápadu Asie, zůstává problémem s otevřeným koncem.

 

Kdo tu byl dřív?

    Na osudech Palestiny se významně podílela exponovaná poloha, kde se střetaly a střídaly okolní mocnosti. Židovské kmeny sem přišly ve 13. - 12. století př. n. l., zakládaly své státy a dobyvatelé je o ně zas připravovali. Bibličtí Izraelité žili na horké půdě. Nevynikali svorností, ale všechny spojovaly zákony stejného náboženství. Židé vždy vyznávali jediného boha a sebe dodnes považují za jeho vyvolený národ. Toto vyhraněné pojetí víry jim usnadnilo přežití s uchováním vlastní identity, a to i poté, co se rozptýlili po celém světě (tzv. diaspora). Židé (judaisté) začali být chápáni jako svébytný národ religiózního typu.

    V 7. století dobyli zemi muslimští Arabové. Jsou tedy relativně pozdními příchozími. Potlačili a převrstvili křesťany a po vyhnání křižáků nabyla země definitivně muslimský ráz. Biblický Izrael a pak křesťanskou Palaistinoi vystřídala islámská Palestina. Židů zde zůstávalo velmi málo. Po pogromech v Evropě se šak začali vracet, od sklonku 19. století organizovaně, vlna za vlnou. Pro sionisty, židovské nacionalisty, se návrat do země zaslíbené a budování vlastního státu staly úhelným kamenem jejich programu. O realizaci sionistického ideálu se přičinila Británie jako mandátní správce Palestiny (Balfourova deklarace, 1917). Sílící proud židovských příchozích zemi prospíval, ovšem přistěhovalci se záhy dostali do střetů s arabskými starousedlíky a posléze i s britskou správou. V letech 1919-1948 přibylo do země v pěti vlnách (alija) asi 450 000 židů a jejich podíl na populaci se více než ztrojnásobil.

    Británie postoupila vleklý a vyčerpávající problém OSN (1947), která rozhodla o rozdělení Palestiny mezi židovskou a muslimskou komunitu a vyčlenila mezinárodní Jeruzalém. Židé vyhlásili stát Izrael v květnu 1948 a ve válce se všemi arabskými sousedy jej nejen ubránili, ale i pdstatně rozšířili (asi o 39%). Jeho existenci obhájili i v dalších třech válečných střetech (1956, 1967, 1973). Arabský stát v Palestině nevznikl vůbec, celou zemi ovládá od června 1967 Izrael.

 

Výňatek z textu v publikaci Ohniska napětí ve světě

ŠLACHTA, Mojmír, Tomáš BURDA a Milan HOLEČEK. Ohniska napětí ve světě. Praha: Kartografie Praha, 2007. ISBN 978-80-7011-926-6. Strana 71-72.